Michal Makeš: Na děti netlačte

Projekt Autoklubu České republiky Fair-play motorsport, který se věnuje osvětě v oblasti fair-play v dětských a juniorských kategoriích kontaktních disciplín, absolvuje v letošním roce svou šestou sezónu. V rámci projektu bylo každoročně vydáno několik rozhovorů se známými jezdci automobilového i motocyklového sportu na téma fair-play a nejinak tomu bude i v roce 2022. Tentokrát jsme vyzpovídali Michala Makeše, který se úspěšně pohybuje v závodech automobilů na okruzích a třeba v loňském roce ovládl šampionát TCR Eastern Europe!

Michale, kdy jsi začínal s motoristickým sportem a kdo Tě k němu přivedl?

Začínal jsem v půjčovnách motokár, kam mě bral táta, když mi bylo 12 let. Jezdili jsme tam jen občas a pro zábavu, protože mě od dětství baví závody a všechno, co se týkalo aut. Okolo 14 – 15 roku jsme začali chodit už celkem pravidelně a když jsem v půjčovnách jezdil stabilně dobré časy, rozhodli jsme se v mých šestnácti letech zkusit závodní motokáry.

Vedl Tě někdo v začátcích k fair-play?

Vždycky mě k fair-play vedli rodiče. Říkali, abych sbíral zkušenosti a netlačil se někam, kde je velké riziko zbytečného kontaktu.

Co pro Tebe vlastně znamená fair-play?

Jezdit tak, aby to bylo co nejvíce těsné, a i klidně s menším dotykem aut, ale bez vytlačování a nebezpečných manévrů. Nejlépe bych to shrnul tak, abych i po závodě rád vzpomínal na různé souboje co proběhly bez rozdílu, jestli byly vyhrané či prohrané.

Loni si závodil v TCR Eastern Europe, letos jedeš značkový pohár BMW v Německu, liší se v těchto seriálech úroveň fair-play?

Řekl bych, že je to s BMW lepší. Obecně je v obou sériích na fair-play hodně dohlíženo, ale v M2 Cup je to důležité i kvůli tomu, že závody jsou mnohem těsnější. Když se něco stane tak se probere, co kdo udělal špatně, koukne se na on-board z obou aut a jede se dál, protože každý chápe, že to nikdo nechtěl udělat úmyslně. Kontakt či penalizace zkazí závod oběma stranám a nikdo z toho nic nezíská.

Utkvěl Ti v paměti za dobu Tvého závodění nějaký fair-play čin?

Pro mě je to každý moment, kde v kvalifikaci nikdo neblokuje toho, co jede hotlap a když se dá závodit zrcátko na zrcátko.

Jaká je podle Tebe nejčastější příčina toho, že lidé v motorsportu jednají v rozporu se zásadami fair-play?

Je důležité rozlišit jednání v rozporu s fair-play nechtěně a úmyslně. Občas může nastat chvilka, kdy jste příliš sebevědomí a pošlete to někam, kam to nakonec nevyjde. To je motorsport, může se to stát každému a řekl bych, že většina incidentů je tohoto rázu. To, že někdo něco udělá úmyslně podle mě vyplyne z frustrace, když člověk přepne a neudrží emoce. Nejlepší slovo, kterým bych toto popsal, je roadrage. Proto je důležité se na závody hodně připravovat psychicky, například závody na simulátoru, aby si člověk zvykl na ten tlak a v reálu závodil bez zbytečných emocí.

Je nějaký jezdec tvým vzorem pro jeho fair-play chování?

Za mě je to Laurens Vanthoor, kterého sleduji již několik let. Jezdí velmi rychle na absolutní hraně a to, co na něm beru jako vzor fair-play je, že umí přiznat chybu, když se něco stane. Dokáže se zpětně podívat na to co se stalo, proč se to stalo, poučit se z toho a jede dál. Sám vím, že přiznat chybu za incident není příjemné a na jeho úrovni to musí být mnohem těžší.

Závodil si v různých evropských státech, kde je podle tvého názoru úroveň fair-play nejvyšší?

Místo států bych to spíše převedl na okruhy. Za mě je to každý okruh, kde se jezdí velké závody, třeba Redbullring, Hungaroring, nebo Lausitzring. Jakmile mají komisaři a ředitelství závodu správné zázemí tak člověk nepozná rozdíl kde se jede, protože každý bude vědět, že track limity, žluté vlajky či souboje se sledují na kamerách a všichni tak mají větší respekt, protože nikomu nic neprojde.

Co bys poradil z hlediska fair-play a psychologie dětem, které začínají s motorsportem a jejich rodičům?

Nejdůležitější je dát všemu čas. Sám si vzpomínám, když jsem v 16 letech začínal se motokárami, jak moc jsem chtěl dotáhnout kluky, kteří jezdili od pěti let a myslel jsem si, že když budu tlačit co to jde, tak je za chvíli dotáhnu. Po chvíli jsem zjistil že je mnohem důležitější pochopit, jak co funguje a každý závod brát jako jednotlivou lekci, kde se budu soustředit jednotlivě buď na brzdy, čisté průjezdy, neprat se s motokárou, sledovat veškeré věci kolem sebe a pomalu jsem se začal posouvat. Tenhle přístup mi velmi pomohl na okruzích, kde jsme všichni z motokár začínali zase od nuly. Všechno je dané zkušenostmi, které nejdou získat jinak než ježděním a učit se z chyb jak svých vlastních, tak i chyb ostatních.

Pro rodiče dětí, které jdou do závodění bych doporučil netlačit na ně. Nejdůležitější je brát to jako zábavu a společnou činnost. Když to nakonec půjde a budou výsledky, tak to je super, když ne tak z toho nedělat tragédii. Je asi hezké si myslet, že doma mají dalšího továrního pilota, ale když jsem viděl, jak na motokárách po sobě tátové šestiletých dětí křičí a pak i na ty děti co přijedou do depa, tak mi to přijde hloupé, kazí to víkend všem, kdo jsou kolem toho a děti se tomu pak nebudou chtít věnovat.