Josef Kopecký: Pokora a chtít vyhrát!

Minulý víkend ve Vysokém Mýtě nám poskytl exklusivní rozhovor Josef Kopecký, držitel ceny fair-play Autoklubu České republiky z roku 2000. Josef Kopecký je skutečná legenda českého motorsportu. Mistr Evropy, vítěz prestižního seriálu Škoda Octavia cup a hlavně otec neméně úspěšného Jana Kopeckého má co říct začínajícím jezdcům i jejich rodičům. Za co dostal cenu Fair-play? Vnímá fair-play jako samozřejmost? A jak postupovat ve výchově mladého závodníka? Dozvíte se v rozhovoru.

Pane Kopecký, povězte nám, co se vlastně v roce 2000 stalo, že jste získal cenu Fair-play Autoklubu České republiky?  

Tak je to hodně let, ale pamatuji si to dobře.  V rámci souboje mezi závodníky jsem jednoho z nich poškodil, opravdu to bylo nechtěně, ale vyřadil jsem ho ze hry. Stalo se to v rámci Škoda Octavia cupu, který se jel v Mostě, a bylo to tak nefér, že jsem zajel do depa, protože mně nepřišlo důstojné sklidit první místo. Svého soupeře Martina Dlouhého jsem odstavil, on byl mimo trať a to prostě nešlo řešit jinak než takhle, že jsem se na to vykašlal a ze závodu odstoupil.

Jak Vy celkově vnímáte fair-play? Závodil jste spoustu let v zahraničí, berete to jako samozřejmost, která k tomu patří?

Určitě to beru jako samozřejmost, protože pokud to nebude existovat, tak to fair-play je něco tak honosného, že nic lepšího být nemůže. Závodit tvrdě, ale čistě, to je moje vize.

Dnes zde závodí spousta malých dětí a mají tu obvykle i rodiče, kteří by jistě chtěli, aby ty jejich děti dosáhly třeba stejných výsledků jako Váš syn Honza, jak jste jeho vedl k fair-play?

Nevím, jestli to dokážu dobře popsat, jako táta, ale zaprvé jsem se snažil, aby byl co nejrychlejší, aby byl první, protože to je ta nejlepší motivace a samozřejmě aby k tomu byl fair-play. U nás to bylo tak, že jsme nechtěli jezdit na závody se jenom vozit, chtěli jsme vyhrát a tím z toho pramenilo, že Honza postupoval, ať už z motokár do aut, pak z okruhových aut do rally, až se v rally stal továrním jezdcem. Je to tvrdá práce, musí na sobě makat a musí kolem sebe mít šikovné lidi, nejenom mě, ale spoustu dalších lidí.

Co byste doporučil rodičům, kterým závodí děti, aby je to posunulo?

Aby měli výdrž, aby nebyli nervózní z jednoho neúspěchu, protože jeden neúspěch nic neznamená a na základě těch neúspěchů přijde série úspěchů, ale člověk tomu musí věřit a musí jít za svým cílem.

A co byste naopak doporučil dětem, které závodí?

Děti musí klečet na rodičích a musí od nich chtít maximum, aby jim dali to nejlepší. Musí pořád otravovat, já jsem třeba byl hrozně otravný, ale dostali jsme se tím daleko. Musí být samozřejmě pokorní. Pokora a chtít vyhrát!