Pavel Kejmar: Soupeři by se měli vzájemně respektovat!

Patrně není v českém motorsportu jiná disciplína, která by měla v posledních letech tak dominantního jezdce, jakým je Pavel Kejmar v supermotu. Od roku 2013 nepřetržitě vládne českému mistrovství a připisuje si úspěchy i za hranicemi. Nyní má však do sedla motorky daleko, protože léčí úraz nohy z prvního letošního závodu mistrovství Evropy. Přišel tak optimální čas mu trochu zkrátit dlouhé chvíle rozhovorem na téma fair-play.

 

Pavle, pojďme si nejprve trochu připomenout tvé začátky v motorsportu. Jak ses dostal k motorsportu a proč u Tebe zvítězilo právě supermoto?

K motosportu jsem se dostal jako malý kluk, když mi táta koupil MX motorku a chtěl, abych dělal nějaký sport. Bavilo mě to hned od začátku a zůstalo mi to dodnes. Je to doslova můj životní styl a můj sen vždy byl dostat se na vrchol MS. Supermoto jsem původně kombinoval s motokrosem a v roce 2011 jsem se začal věnovat jen supermotu, protože mi šlo lépe.

 

Když jsi začínal, jak jsi vnímal fair-play? Vedl Tě k němu někdo?

V motokrosu jsou kontakty normální a myslím, že jsem tam byl průměrný závodník ohledně tvrdého předjíždění. Nijak jsem to neřešil a líbí se mi tvrdé, ale fair-play boje. Víc jsem kontakty začal vnímat až, když jsem začal jezdit supermoto. Tam se mezi závodníky kontakty moc nenosí. Jede se větší rychlostí a je to více o přesnosti. K fair-play říct mě nikdo moc nevedl. Cítil jsem, jak se mám na trati chovat, uvědomuji si, co se může stát, co může sebemenší kontakt způsobit, bavili jsme se o tom s trenérem (tátou) a tímto pro mě haslo.

 

Jak celkově hodnotíš úroveň fair-play v českém supermotu?                          

Řekl bych to tak, že plno lidí tomu nerozumí, nemají moc zkušeností z motokrosu jako jiní a radí v mých očích špatně, mají zkreslený pohled na kontakty v závodech supermoto. Vlastně se asi není ani čemu divit, když to nemají pořádně kde zjistit a udělat si „správné“ názory.

 

Jsi jezdcem italského týmu Degasoline Motorsport, Italové jsou pověstní svým temperamentem, jak velký důraz kladou na fair-play?

Prošel jsem vlastně dost týmů (český, německý, švýcarský, italský) a mohu říct, že celkově je to všechno o lidech. Je upřímně jedno, jaké národnosti jste, ale co chcete společně dokázat a za jakou cenu. Samozřejmě Italové jsou asi nejtemperamentnější, většinu závodu jezdím právě tam a mám tam spoustu známých, takže jsem na jejich mentalitu zvyklý. Na fair-play mají všeobecně komplexnější pohled než Češi. Spíš s tím mají asi víc zkušeností a to i tím, že o tom přemýšlejí a chtějí si udělat vlastní názor.

 

Jaké jsou obecně vztahy mezi jezdci a týmy v seriálu S1GP World-European Championship?

Na malých i větších závodech jsou lidi, se kterými si prostě nesednete, ale víc je těch, se kterými ano. Jezdci prostě mají k někomu blíž a k někomu zas vůbec a tím pádem se s nimi nechcete moc bavit. Já osobně si myslím, že to k tomu prostě patří. Ať je to, jak je to, soupeři by se měli vzájemně respektovat a domýšlet možné důsledky každého svého manévru. Přirovnal bych to trochu k základní škole. Ve třídě vám taky nesedl každý spolužák a každý měl občas nějaký konflikt. Někdo menší, někdo větší. Ale chtěli jste to dokončit, tak jste se museli naučit v tom žít a respektovat i nepsaná pravidla.

 

Viděl jsi někde v zahraničí podobný projekt, jako je Fair-play motorsport Autoklubu České republiky?

Musím říct, že zatím neviděl a jsem strašně moc rád, že to vzniklo právě u nás, rád v tom budu aktivní a vložím do projektu své zkušenosti.

Nyní se vrátíme k tvému poslednímu závodu, kde jsi po souboji s Marcem  Schmidtem upadl a vážně se zranil. Tvůj tým pak podal protest, řešil jsi někdy v minulosti podobný problém, ve smyslu dohry závodu na jury nebo dokonce u mezinárodního sportovního soudu?

Tým podal odvolání, protože jsme měli veškeré podklady k tvrzení, že mě chtěl soupeř dostat ze hry a to i před vlastní osudnou srážkou (kopání). Protest podaný bezprostředně po závodech byl zamítnut, tak jsme se odvolali. Dříve jsem hlavně v Německu řešil podobné protesty, ale v opačném gardu, kdy si na mě stále někdo stěžoval, že mám nesportovní chování. Vždy to zůstalo na národní úrovni. Když jste cizinec a pořád vyhráváte, tak opravdu není jednoduché tam bojovat. Ty případy vznikaly i proto, že už nevěděli, jak se mě zbavit. Každopádně nikdy se nic nedostalo až k mezinárodnímu sportovnímu soudu, nebyl důvod. Před komisi jsem se dostal naposled v případu, kdy mě soupeř na MS národů doslova „sejmul“ poté, co jsem si zkrátil trať přes trávu. Tak to do mě prostě narval. I tento případ se zametl pod stůl. Případ se Schmidtem je stále v řešení a chtěl bych touto cestou poděkovat Autoklubu České republiky, že se za mě postavil.

 

Proběhla pak nějaká komunikace s Marcem Schmidtem?

Absolutně ne, Schmidt ihned po pódiu zmizel ze závodiště.

 

Začal jsi po tomto střetu vnímat důraz na dodržování fair-play jako podstatnější?

Určitě ano. Hlavně po stránce osvěty. Tohle by se nemělo stávat a na vrcholné úrovni už vůbec ne. Já jsem sice tvrdý závodník, ale nikdy jsem nikomu neublížil vědomým agresivním kontaktem.

 

Co bys poradil z hlediska fair-play a psychologie dětem, které začínají s motorsportem a jejich rodičům?

Aby si nastudovali různá videa, třeba i ze zámoří. Například co je block-pass a co je tvrdý souboj.

Když někdo někoho narve na takzvané T (na komoru), tak to absolutně neberu jako fair-play. Myslím si, že vždycky je možné udělat, co je v mých silách, abych blížícímu se konfliktu zabránil.

Spousta lidí soudí, ale nerozumí tomu a nikdy se do takové situace nedostali. Já mohu bohužel říct, že ano.

 

Moc děkujeme za rozhovor a přejeme brzké uzdravení!

Foto: Gerwin van Rosmalen